Proč mám znát jména všech manželek Karla IV? K čemu je mi letopočet nějaké bitvy, která proběhla před 500 lety? Jakým způsobem se mě to týká? Na tyto otázky hledám odpovědi dodnes.
Kašli na to a sepiš si svůj vlastní dějepis, bude se ti hodit.
Říká se, že dějiny píšou vítězové. A něco na tom bude. Za uplynulých sto let se několikrát přepisovaly učebnice, podle toho, co se komu hodilo. Dějepis mi nikdy moc nepřirostl k srdci. Spousta teorii bez možnosti ověření.
ALE nedávno jsem objevila histirii, která se MĚ týká a dost. A kterou jen tak někdo nepřepíše. Jsou to dějiny MÉ rodiny. Kdo jsou/byli mí rodiče, prarodiče, praprarodiče? Kdy, kde a jak žili? Jaké měli dětství, jaké zaměstnání, jaké byli jejich radosti a starosti? Jaké měli mezilidské vztahy, s partnery, s rodiči, se sourozenci? Co udělali v životě dobře a co špatně? Z takové rodinné historie si skutečně můžu vzít ponaučení. Z takové historie jsem totiž vzešla já. A protože všichni jsme v podstatě směsí svých předků a nedědí se jen barva očí a velikost nosu, ale i povaha a mentalita, budeme mít pravděpodobně podobné potřeby, cíle, touhy, ale i problémy, jako měli naši předkové. A znalost a zkušenosti MÝCH předků mi skutečně dávají možnost učinit kroky ve SVÉM životě, aby se historie (ta špatná) už neopakovala.
Tohleto nepíšu proto, že bych si to přečetla v nějaké chytré knize. Dělím se s vámi o vlastní zkušenost, kterou považuji za velmi důležitou. Je tomu nějaký pátek, co se moje máma rozhodla sepsat rodinnou kroniku. Zavzpomínala na vyprávění své báby a tak poskládala rodinný příběh místy až do poloviny 19.stol. A když jsem se do této naši historie začetla, úžasla jsem. Pochopila jsem, kdo vlastně jsem. Odkud pramení má láska k hudbě, kde se bere má společenská nátura a od koho je ten introvert ve mně, proč vlastně píšu tento blok a vůbec dělám tolik zvláštních a zdánlivě nesourodých věcí. Také jsem objevla různé návyky a vzorce chování, které mé předky přivedli do neštěstí a na základě zkušenosti svých předků nyní vím, že jsou to návyky špatné a snažím se je eliminovat, aby se historie neopakovala… Zkrátka a dobře když víte odkud vítr vane, pak už zjistíte, jak nastavit plachtu a využít ten vítr ve svůj prospěch.
Takže přátele, je to vlastně prkotina. Stačí obejít pár příbuzných a poptat se jich na život. Každá babička, každý dědečk rád zavzpomína na své mládí a určitě se dozvíte spoustu zajímavých zkušeností, třeba že vaši pradědové stáli ve válce proti sobě… Když to sepíšete, plus pro vás i další generaci. Ono vlastně proto přesně písmo vzniklo. Abychom si mohli poznačit zkušenosti svých předků. Tak hurá do toho!
Ještě přihodím jeden citát slavného čínského generála Sun’c z knihy Umění války: „Znáš-li nepřítele i sám sebe, můžeš bez obav svést sto bitev. Pokud znáš sebe, ale nikoliv nepřítele, jednou vyhraješ a podruhé prohraješ. Jestliže neznáš ani sebe ani nepřítele, prohraješ v každé bitvě.“
Ten generál mluvil sice o znalosti svého a nepřátelského vojska. Že schopný vojevúdce musí v prvé řadě znát perfektně své vojsko, jeho silné a slabé stránky a až pak se zajímat o vojsko nepřítele. Ale mám pocit, že tento citát překračuje oblast vojenství. Vždyť k čemu nám jsou znalosti životů druhých, když nevíme nic o tom svém vlastním?
to je naprosta pravda je mi 10 let