Proč mám znát jména všech manželek Karla IV? K čemu je mi letopočet nějaké bitvy, která proběhla před 500 lety? Jakým způsobem se mě to týká? Na tyto otázky hledám odpovědi dodnes.

Kašli na to a sepiš si svůj vlastní dějepis, bude se ti hodit.

Říká se, že dějiny píšou vítězové. A něco na tom bude. Za uplynulých sto let se několikrát přepisovaly učebnice, podle toho, co se komu hodilo. Dějepis mi nikdy moc nepřirostl k srdci. Spousta teorii bez možnosti ověření.

ALE nedávno jsem objevila histirii, která se MĚ týká a dost. A kterou jen tak někdo nepřepíše. Jsou to dějiny MÉ rodiny. Kdo jsou/byli mí rodiče, prarodiče, praprarodiče? Kdy, kde a jak žili? Jaké měli dětství, jaké zaměstnání, jaké byli jejich radosti a starosti? Jaké měli mezilidské vztahy, s partnery, s rodiči, se sourozenci? Co udělali v životě dobře a co špatně? Z takové rodinné historie si skutečně můžu vzít ponaučení. Z takové historie jsem totiž vzešla já. A protože všichni jsme v podstatě směsí svých předků a nedědí se jen barva očí a velikost nosu, ale i povaha a mentalita, budeme mít pravděpodobně podobné potřeby, cíle, touhy, ale i problémy, jako měli naši předkové. A znalost a zkušenosti MÝCH předků mi skutečně dávají možnost učinit kroky ve SVÉM životě, aby se historie (ta špatná) už neopakovala.

Tohleto nepíšu proto, že bych si to přečetla v nějaké chytré knize. Dělím se s vámi o vlastní zkušenost, kterou považuji za velmi důležitou. Je tomu nějaký pátek, co se moje máma rozhodla sepsat rodinnou kroniku. Zavzpomínala na vyprávění své báby a tak poskládala rodinný příběh místy až do poloviny 19.stol. A když jsem se do této naši historie začetla, úžasla jsem. Pochopila jsem, kdo vlastně jsem. Odkud pramení má láska k hudbě, kde se bere má společenská nátura a od koho je ten introvert ve mně, proč vlastně píšu tento blok a vůbec dělám tolik zvláštních a zdánlivě nesourodých věcí. Také jsem objevla různé návyky a vzorce chování, které mé předky přivedli do neštěstí a na základě zkušenosti svých předků nyní vím, že jsou to návyky špatné a snažím se je eliminovat, aby se historie neopakovala… Zkrátka a dobře když víte odkud vítr vane, pak už zjistíte, jak nastavit plachtu a využít ten vítr ve svůj prospěch.

Takže přátele, je to vlastně prkotina. Stačí obejít pár příbuzných a poptat se jich na život. Každá babička, každý dědečk rád zavzpomína na své mládí a určitě se dozvíte spoustu zajímavých zkušeností, třeba že vaši pradědové stáli ve válce proti sobě… Když to sepíšete, plus pro vás i další generaci. Ono vlastně proto přesně písmo vzniklo. Abychom si mohli poznačit zkušenosti svých předků. Tak hurá do toho!

Ještě přihodím jeden citát slavného čínského generála Sun’c z knihy Umění války: „Znáš-li nepřítele i sám sebe, můžeš bez obav svést sto bitev. Pokud znáš sebe, ale nikoliv nepřítele, jednou vyhraješ a podruhé prohraješ. Jestliže neznáš ani sebe ani nepřítele, prohraješ v každé bitvě.“

Ten generál mluvil sice o znalosti svého a nepřátelského vojska. Že schopný vojevúdce musí v prvé řadě znát perfektně své vojsko, jeho silné a slabé stránky a až pak se zajímat o vojsko nepřítele. Ale mám pocit, že tento citát překračuje oblast vojenství. Vždyť k čemu nám jsou znalosti životů druhých, když nevíme nic o tom svém vlastním?

Princip hry je velmi jednoduchý. Oba hráči se snaží postavit stejnou stavbu. Přičemž na sebe nevidí. Jeden staví a vysvětluje druhému, co dělá. Druhý se to snaží podle jeho výkladu postavit stejně. Posluchač se může doptávat, nerozumí-li něčemu. Je-li stavba dokončená, bariéra mezi hráči se odstraní a mohou se porovnávat výsledné stavby. Jsou-li stavby stejné, oba hráči se mohou radovat z vítěství. Jsou-li jiné, oba prohráli. Ano oba prohráli, protože se nedokázali domluvit. Jeden špatně vysvětloval a druhý se málo vyptával. Hlupáci se v případě prohry začnou hádat, čí je to vina. Ti chytří obě stavby prozkoumají a zjistí, kdy a proč došlo k nedorozumění a vymyslí, jak tomu nedorozumění příště předejít.

Na této hře si na vlastní kůži vyzkoušíte, že komunikace mezi dvěma lidmi není vůbec snadná. Zjistíte, že to co vy říkáte a jak to chápete, je něco jiného než vám druhý rozumí! Toho si je málokdo vědom a proto často mezi lidmi dochází k hádkám…

Varianty hry

Další skvělá věc na této hře je, že se dá hrát v nejrůznějších variacích a nejrůznějších obtížnostech.

• Stavba – pro stavbu, můžeme využít kostky z různých stavebnic, nebo věci co najdeme v přírodě, či v kuchyni, fantazii se meze nekladou. Dospěláci si zvolí složitější tvary, které se špatně popisují, malé děti zase můžou stavět třeba jen komínek z různě barevných kostek.
• Scéna – v této variantě máme scénu a vystřižené obrázky, které do scény umísťujeme, opět každý hráč má k dispozici stejné věci. Scénou rozumíme velký obrázek, například mořského dna, krajiny, pokoje, apod. na který dle instrukcí kolegy umísťujeme různé živočichy, předměty, nábytek a co nás napadne. Tato varianta je jednodušší než stavba, ale můžeme si ji zkomplikovat a to tak, že místo jednoduchého popisu scény, budeme vyprávět krátký příběh, při kterém se postavy na scéně přemísťují. A srovnáme až konečnou scénu.
• Socha – zde nám vystačí kus plasteliny. A budeme sochařit. Opět se každý snaží uplácat stejné dílo. Neskončíme-li u sněhuláků, je tato varinata asi nejnáročnější.
• Kresba – zde potřebujeme jen dva papíry a dvě tužky. A tentokrát se snažíme nakreslit stejný obrázek. Také varianta u které se zapotí i dospělák.
• Jóga – tahle varianta mě napadla teď, abychom trochu protáhli tělo. Budeme potřebovat jen závěs a obsluhu závěsu. Cílem je vytvořit stejnou pózu. Např. „Sedám si na zem, opírám se o levou ruku a pravou nohu si dám za krk. Hotovo?“ „Ano.“ „Obsluho zvedni závěs.“
• Origami – tady vyzkoušíme možnosti papíru. Cílem je poskládat papír stejně. Můžeme nechat průchod své fantazii a nebo se inspirovat jednoduššími origami návody, které pak zkusíme naučit kolegu tímto slepým způsobem.
• Navigátor – panáčci na mapě, které se snažíme nasměrovat k cíli

O své zkušenosti s touto hrou a náměty na další varianty se můžete podělit v komentářích.

Jak vyrobit Černého Petra

Pokud nemáme speciální karty na tuto hru, můžeme použít klasické karty (žolíkové), nebo třeba pexeso. Na Černého Petra potřebujeme set párových karet + 1 nepárovou (Černého Petra).

Na obrázku níže vidíte, jak může vypadat set na Černého Petra vytvořený z klasických karet. Pár vždy tvoří dvě stejná čísla různých barev a jako Černý Petr poslouží eso.

Pexeso lze také v případě nouze použít, ale hůř se z něj dělá vějířek a je dobré označit kartičky v rohu nějakými symboly. Lépe to funguje spíš naopak, kdy lze s kartami Černého Petra hrát pexeso.

Správný Černý Petr by měl obsahovat 33 karet. Ale hraje-li méně hráčů, můžeme některé páry směle ubrat.

Průběh hry

1. Všechny karty se zamíchají a rozdají.
2. Hráči si prohlédnou své karty, tak aby na ně nikdo neviděl a vyřadí ze svých karet dvojice. Stejné karty hodí třeba na hromadu uprostřed stolu. Zbývající karty si nechají a čekají až na ně příjde řada.
3. Ten co rozdával karty, vyzve hráče po své levici, aby si náhodně vybral jednu z jeho karet (nesmí se však na ně koukat). Tím zahájí hru a hráč jenž vybírá z jeho ruky kartu je na tahu.
4. Hráč na tahu si vybere z vějíře souseda po pravici jednu z karet a zařadí ji mezi své karty. Pokud mu nová karta vytvořila pár s nějakou ze stávajících karet, vyloží tento pár na stůl. Nyní vyzve hráče po své levici k tahu.
5. Předchozí 4.krok se opakuje tak dlouho, dokud se všichni nezbaví svých karet. Všichni až na jednoho – toho kterému zůstal v ruce nepárový Černý Petr. Tento hráč prohrává.

Taneční parket (naše herní deska) ma zvláštní tvar, jak můžeme vidět na  obrázku 1 níže. Do jednoho rohu umístite 8 tanečníků (černých figurek) do opačného rohu 8 bilých figurek (tanečnic). Tím obsadíme všechny pole kromě prostředního, to jediné je na začátku hry prázdné.

Zbývá pustit tématickou hudbu a můžeme se pustit do tance.

Cílem hry je, vyměnit si se „soupeřem“ pozice. Na konci hry tedy bíle figurky stojí na místě černých a naopak. Pole uprostřed je opět prázdné. Hráči nehrají proti sobě, ale naopak musí spolupracovat, jinak záhy uvíznou ve slepé uličce.

Herní tah – hráči se v tazích střídají. Táhnout musí některou ze svých figurek. Za tah se považuje jedna z těchto možností:

• tah na sousední volné pole (obr.2),
• přeskok přes vlastní figurku (obr.3),
• přeskok přes soupeřovou figurku (obr.3),

přičemž sousedním polem se rozumí takové pole, které hraničí celou hranou. Šikmý tah není povolen.

Hra končí

• vítěztvím obou hráčů, podařilo-le se vyměnit si startovní pozici.
• prohrou obou hráču, pokud nelze provést tah.

Výroba hry

Vyrobit si tuto hru je velmi snadné, stačí si na papír překreslit herní desku a obstarat si 8 bílých a 8 černých figurek (třeba pěšáků z šachu, dvě sady kamenů, fazolek, nebo si tanečníky nakreslit a vystřihnout z papíru.

Původní herní deska měla v polích zářezy, do kterých se zasouvaly černé a bíle kolíčky. Můžete se pustit i do této historické napodobeniny. A vyrobit si tak hru na cesty, která se vám nerozsype ani v kočáře

http://www.brenner.cz/zpevniky.htm