Jak vytáhnout kapalinu?

Ono stala se nám jednou taková nemilá věc. Dolívaly jsme s mámou olej na benzínce, při tom jsme se dohadovaly, jak bývá našim dobrým zvykem a ups, nádržku jsme jaksi přelily. Co teď? Lézt pod auto a hledat v horkém motoru někde jakýsi šroubek, kterým se vyměňuje olej? To asi ne. A tak jsem zašla do benzínky pro brčko. Načež jsme stropily další cirkus, kdy se máma chytala za hlavu, vida mě jít k motoru s brčem: „Snad ten olej nechceš vypít, vždyť se otrávíš!“ Ale kdeže pít olej, normálně vytáhnout pomocí podtlaku.

Ponoříš-li brčko do tekutiny, tekutina přirozeně vyplní prostor brčka (viz. princip spojených nádob). Aby kapalina zůstala v brčku i po vytažení, musíme prstem ucpat vrchní otvor. Tím vznikne mezi našim prstem a kapalinou v brčku podtlak, který drží kapalinu uvnitř brčka. A my tak můžeme brčko i s tekutinou výjmout z nádoby. Jinými slovy kapalina chce vytéct, způsobí podtlak, který jí zase nasaje zpět.

No a tak jsem tenkrát jednoduše (bez cucání!) vytáhla přebytečný olej z motoru. Prostě jsem si vyrobila takovou pipetu.

Co je to pipeta?

Jinak podobnému zařízení – na elegantní vytahování malého množství kapalin – se říká pipeta. Jen místo prstu je navrchu bálonek, který lze zmáčknout. Ponoříme-li pipetu do kapaliny nic se nestane, protože pipeta obsahuje vzduch a protože je uzavřená (narozdíl od brčka, které je nahoře otevřeno) a vzduch z ní nemůže utéct. Voda se do pipety tedy nemá jak dostat. Pokud však pipetu nahoře zmáčkneme, vytlačíme z ní kus vzduchu, který probublá kapalinou pryč. Následným puštění balónku vytvoříme v pipetě podtlak. A protože je pipeta v té chvíli ponořena v kapalině, nemůže zpátky nasát chybějící vzduch a tak nasaje onu kapalinu. A ta zůstane v pipetě i po vytažení, stejně jako v našem – prstem zašpuntovaném – brčku.

Podtlak a počasí

I když se tlak neustále snaží vyrovnat, nikdy se mu to úplně nepovede. A tak ani na Zeměkouli jsou místa s vyšším tlakem a místa s nižším tlakem. Říká se jím tlakové výše a níže a určitě o tom něco uslyšíte, když si zapnet v televizi počasí. Tam to furt řeší. Proč? No protože to má zásadní vliv na počasí. Tlaková níže (podtlak) nasává mraky z okolí a přitom nasávání vzniká vítr.

Jak si vyrobit cucflek

Hele nedalo mi to a musela jsem to s těmi baňkami vyzkoušet. Tradiční způsob je dost o hubu, protože hrozí popálení. Tak jsem to zkusila se skeněnou lahví a teplou vodou z kohoutku. A světe div se taky to funguje. Tak tady máte jeden bezpečný fyzikální experiment na výrobu cucfleku:

1) Skleněnou láhev naplňte horkou vodou z kohoutku. Nechte jí tam tak půl minuty, ať se flaška prohřeje.

2) Vodu z lahve vylíjte. A rychle přitiskněte hrdlo láhve na kůži. Nechte tak několik minut působit. Co se děje: V láhvi je teplý vzduch, který pomalu chladne. Studený vzduch je menší než teplý (viz. něco o teplotě) a tak vzniká v láhvi podtlak. Chce nasát vzduch z vnějšku, ale to nejde, protože hrlo je „zašpuntované“ naší kůží. A tak začne nasávat tu kůži.

3) Pomalu oddělávejte láhev a sledujte jak moc je přicucnutá. Po odtržení láhve se ozve mlask a na kůži chvíli zůstane červené kolečko. Mlaskavý zvuk je způsoben rýchlým nasátím vzduchu do lahve a vyrovnání tlaku v lahví s tlakem z okolí. Jde o takový mini vítr.

Myslím, že pokus by měl fungovat ještě lépe bez vody. Nahřeje-li prázdnou láhev třeba na topení. Budete-li to zkošet dejte láhev na topení vzhůru nohama (dnem :P), aby nám teplý vzduch neutíkal…

Řešení je na snadě. Obáku si vyrobit. Však to nemůže být žádná věda, jde jen o poskládaný papír. A na skládání papíru jsou odborníci Japonci – tak hurá na origami.

Obálka číslo 1 – jednoduchá praktická

Obálka číslo2  – pěknější, složitější na skládání, ne tak praktická jako předchozí.

Takže první krok zvládnutý. Obálku už umím složit, jenže nemá holka požadovaný rozměr. Co s tím? Jak velký papír potřebuju, abych měla ve výsledku obálku formátu A5 + nějaká ta rezerva na složku? A to je práce pro mou milovanou trojčlenku. Tak hurá na ní

Čísla v barevných kroužcích u nákresu jsou rozměry v centimetrech. Jinými slovy. Z papíru 21 x 21 cm jsem složila obálku o rozměru 15 x 7,5 cm. Já však potřebuji obálku o rozmerech 22 x 15 cm. Jak velký papír si musím připravit?

Moucha je bílá figurka. Na začátku hry je uprostřed pavučiny. Během hry se snaží z pavučiny vymotat a utéct – dostat se na kraj pavučiny.

Pavouci jsou černé figurky na kraji pavučiny. Ti se zase snaží mouchu obklíčit, tak aby nemohla udělat tah.

Figurky se přesunují po čarách pavučiny. Hrači se v tazích střídají, přičemž ten co hraje za pavouky, může v jednom tahu posunout pouze jednoho (kterehokoli) z pavouků.

Asi nemusím dodávat, že tuto hru si snadno vyrobíte. Jako figurky parádně poslouží kamínky a pavučinu si můžete překreslit na karton, nebo křídou na zem.

Hele ono s touhle srandou můžete napáchat docela dost škody. Je fakt blbost si s tím hrát na děckém hřišti uprostřed sídliště. Můžete někomu ublížit nebo vymlátit pár oken. Takže sedněte raději na kolo a na trénování si najděte opuštěné místo, bez lidí a daleko od všeho rozbitného

No a teď k výrobě a střelbě z praku. Níže jsou dvě videa. K prvnímu je krátké úvodní povídání v angličtině. Pokud vás zajímá, co to tam vypráví, zde je k tomu slovní zásoba na procvičení slovíček. A pokud tam ty slovíčka neslyšíte, zapněte si titulky (viz. obrázek vpravo). Samotná výroba praku je pak beze slov. No a druhé video je bez komentáře celé a představí vám různé způsoby střelby z praku. Tož tak přeji příjemnou zábavu

No ještě by se tu asi hodilo něco o úhlové rychlosti, ale jak tak na to koukám su tam nějaké derivace, goniometrie, radiány a nad tím se mi fakt teď nechce přemýšlet. Beztak bych nakonec zjistila, že to je zase jen dráha/čas, kde dráha je obvod kruhu… Jdu si raději vyrobit ten prak

Jednou jsme takhle šli pitomé 3km snad 10 hodin! Bylo to na mašli. Do cíle jsme vyčerpaní dorazili před půlnoci. Naštěstí jsem se nikdy neocitla v tomto průseru sama a měla jsem po boku zdatné kamarády, kteří razili cestu. Takové situace se snadno mohou stát člověku osudné a přitom v našich horách roste záchrana vždy na dosah ruky. Pojďme se společně mrknout jak si vyrobit provizorní sněžnice.

Jak si sněžnice přikurtovat k noze, že fakt fungují a že se dají vyrobit i profesionálnějším způsobem, můžete vidět na dalším videu:

Tady ještě jeden návod na výrobu trvanlivějších sněžnic z přírodních materiálů (v angličtině).

Jak fungují sněžnice?

Jak to, že stačí přivázat k noze nějaké placaté nesmysly a najednou se boj o přežití změní v příjemnou zimní procházku? Princip sněžnic je stejný jako u běžek, lyží a dalších zimních udělátek. Jde o to snížit tlak, kterým působíme na sníh. V článku o tlaku (pokus 1) jsme zjistili, že i když něco váží stejně, může to tlačit různě. A tak jako se nám tužka v pokusu nepříjemně zapichovala do dlaně, tak se my tenkými nožkami zapíchneme do sněhu. Když však zvětšíme své šlápoty sněžnicemi, naše hmotnost se rozloží na větší plochu a snížíme tak tlak, kterým působíme na sníh. A když méně tlačíme na sníh, měně se i boříme.

Teploměr

Teploměr už vyrobit umíme (více v Článku o teplotě). Připomenu, že stačí průhledná slámka, nebo hadička, kterou strčíme do skleněné láhve s tekutinou (třeba obarvenou vodou, nebo alkoholem). Kolem hrdla dobře utěsníme plastelínou a je to. Zbývá jen dokreslit stupnici a nemusí být číselná.

Vlhkoměr

Teploměr nám možná napoví, jak se mám obléct na venek, ale chceme-li počasí předpovídat, budeme potřebovat sledovat vlhkost vzduchu. V Článku o vlhkosti najdete hned čtyři způsoby jak si během chvilky vyrobit vlhkoměr.

Srážkoměr

Snad nejjednodušší meteorologické zařízení, které si můžeš vyrobit, je srážkoměr. Tedy zařízení na sledování srážek (dešťě). Dáš ven pod otevřené nebe nádobu a jednou za čas zkontroluješ pravítkem kolik vody napršelo. Srážky se měří v milimetrech. Své měření můžeš zapisovat a pak srovnávat s historickými daty. A vyvozovat své vlastní závěry ohledně změny klimatu.

Anemometr

Anemometr je složitý název pro pinpongový míček na provázku Je to zařízení na měření rychlosti větru. Pimpongový míček na provázku je nejjednodušší řešení. Problém je, že vítr fouká z různých stran a tak se náklon provázku blbě sleduje. Rychlost větru můžeme jednoduše sledovat na vlajících věcích, čím více fouká, tím vodorovnější je poloha zavěšených věcí. Na tomto principu vytvořil anemometry i Leonardo da Vinci.

Rychlost větru můžeme sledovat i na větrnícich, ale ty moc neopatříme stupnicí.

A kdo chce mít jó přesné údaje, může si vyrobit naprosto přesný digitální anemometr, z cyklotachometru Stačí odšroubovat kolo i s počítčem, přilepit nějaké lopatky aby se za větru točilo a tradá, tachometr nám ukáže aktuální rychlost v km/hod. Rychlost větru se sice udává v m/s, ale to se dá snadno přepočítat Více o výrobě anemometru z cyklopočítače zde.

Př.1: Můj anemometr z biku mi naměřil max. rychlost větru 21 km/hod. Kolik je to m/s?

Poklady loví tajně, tak, aby je mudlové (nezasvědcení) neviděli. Proto se toho o nich moc neví. Ale já vám teď o té jejich vášni něco povím.

Geocaching je celosvětová hra. Takže ji můžete hrát i na dovolené na druhé straně světa. Opravdu téměř všude na světě jsou poschovávané cache (keše neboli kešky). Kešky jsou takové malé poklady s různými drobnostmi. Cacher počeštěně kačer je hráč geocachingu, tedy lovec těchto kešek. Je to trochu moc rychle? Tak si pojďme udělat jasno v terminologii:

Terminologie

Keška – malá krabička schovaná na více či méně zajímavém místě. Keška obsahuje logbook a poklad (drobnosti, které můžete vyměnit), případně další geocacherskými předměty (travebugy, geocoiny).

Kačer – hráč geocachingu, neboli hledač kešek (člověk).

Mudla – zvědaví kolemjdoucí, kteří o geocachingu nic neví a kteří mohou být pro kešku hrozbou. Zejména ve městech a na frekventovaných místech si proto kačer musí dávat pozor, aby při odlovu na existenci kešky zbytečně neupozornil.

Logook – sešitek jenž je součástí kešky, kam zapisujeme přezdívku a datum našeho odlovu. Správce keše podle tohoto sešitku jednou za čas zkontroluje, zda si na webu někdo neodškrtl kešku na které nebyl.

Geocaching – název hry a taky web geocaching.com, na kterém se registrují jak kačeři tak kešky, které je možné lovit. Po zaregistrování na tomto webu můžete vyhledávat keše ve vašem okolí. Kešky se hledají podle GPS souřednic, které jsou v jejich profilu uvedeny. Ale za mlada, když jsem neměla k dispozici GPSku a smartphony nebyly, jsem lovila podle mapy. Překreslila jsem si názvy ulic a vyznačila si místo na kterém mám hledat. Nebo jsem krokovala od nějakých orientačních míst. A někdy je to ještě snadnější lovit takto, neboť GPS signál je často dost nepřesný.

No ale zpátky k webu geocaching.com. Tento web je super, má však jednu nevýhodu. Je v angličtině. Tu ale potřebujeme jen u registrace a pochopení několika základních tlačítek. Popisy českých keší jsou už pak v češtině. Abych vám usnadnila počáteční orientaci v angličtině, připravila jsem pro vás

slovní zásobu geocachingu.

Jak vypadá takové hledání kešek pěkně demonstruje toto video.

Ještě zde zmíním tři základní typy keší:

Tradiční keš je nejběžnějším typem keší. Krabičku najdete tam kam vás zavedou souřadnice.

Multina provede člověka několika stanovišti. Souřadnice vás zavedou na startovní pozici, kde najdete nějaké informace na vypočítání dalších souřadnic, nebo přímo souřadnice na další stanoviště. Po projití všech stanovišť se dostanete k finální kešce – tedy krabičce se zápisníkem.

Mysterka je keška pro všechny, kteří mají rádi hádanky a luštění různých šifer. Souřadnice této kešky si musíte zasloužit, vyluštěním nějakého úkolu.

Jestli jsem vás skutečně zlákala tímto článkem ke geocachingu, písněte mi pak do komentu své první zážitky. A pokud potřebujete další informace, najdete je třeba wiki.geocaching.cz. Přeji příjemnou zábavu.

Pozor!

A ještě jedno malé upozornění na závěr. Geocaching může být velmi návykový. Zejména kluci, kteří mají větší potřebu se porovnávat, často propadají lovu kešek více, než je z hlediska holek zdrávo. A tak vznikají party, které dělají tzv. kombajny. Kombajn je výjezd party kačerů do nevylovených lokalit. Tam jsou schopni sklízet kešky klidně od třech hodin ráno do půlnoci… Ale kdo chce kam pomožme mu tam

A ještě jedna věc, vyhýbejte se keškám s nejvyšší obtížnosti (T5 – terrain *****). Většinou vyžadují horolezecké vybavení a mohou být i životu nebezpečné! Ale zabít se člověk může i na kole, takže kdo má pud sebezáchovy, většinou tyto šílenosti ignoruje.