Pohádku o nahatém Archimédovi, který běhal po Řecku a křičel – heuréka, jsme si už povídali tady. Teď se naskytla příležitos si to vyzkoušet na vlastní kůži a změřit si svůj vlastní objem.

Jde o velmi osvěžující pokus vhodný do parních letních dnů

Sud o objemu 500l má rysku, což mi umožnilo odhadnout svůj objem i bez zpětného dolívání sudu do plna. Můj pokus dopadl takto:

Př.1: Odhadněte můj objem.

Př.2: Jakou mám hustotu při váze 72kg?

A jaký objem máš ty?

Svůj objem si můžeš zjistit třeba i ve vaně. A nemusí ani téct voda ven z vany. Musíme jí jen napustit tak abychom se do ní zvládli celí ponořit. Pak si stačí poznačit si, kam sahala voda když jsme byli ponoření. A po vylezení z vany doplnit vodu do výše naši značky. Pozor, ale je třeba doplňovat vodu nádobami jejichž objem známe a počítat si kolik vody jsme tam dolili. Např. kýble, nebo konve mají na sobě rysky s litry.

Pokud nemáme po ruce takovou nádobu s ryskou, může si jí snadno vyrobit pomocí váhy. Protože platí, že 1 litr vody váží 1kg. Stačí tedy navážit 10 kilo vody a víme, že máme v kybli 10 litrů. Uděláme si tam čárečku a už víme po kaď plnit kybl do 10 litrů.

Než se k nim ale dostanu, zajímala by mě jedna věc. Chtěla bych znát měřítko k pozorovaným objektům. Abych věděla, jak velké věci vlastně vidím. Vidím snad kukátkem mikroskopu milimetrové detaily, či se dostávám do jednotek µm (mikrometrů) nebo snad dokonce nm (nanometrů)?? Mám šanci vidět v mikroskopu buňky? A co tak krvinky, bakterie, roztoče, pyl či  vir?

Př.1: Dokážeš zjistit jak malé věci v mikroskopu vidím při zvětšení 300x? Jak široký je záběr mikroskopu (pozorované kolečko)?

Takhle vypadalo pod mikroskopem pravítko – konkrétně ryska pravítka. Celý milimetr jsem do záběru nedostala.

A vpravo na obr.2 jsou zase lidské vlasy, jeden světlý blonďatý a druhý hnědý. Pro mě zajímavé zjištění bylo, že vlasy jsou průhledné.

Další vzorek, který byl po ruce a letěl pod mikroskop byla tráva (obr.3). Na okraji travního stébla jsme pod mikroskopem objevili pilku! Tak teď už vím, jak je možné pořezat se o trávu

Ještě drsněji vypadal chlupatý lístek (obr.4). Ale jeho chloupky jen příjemně lechtají, poranit se o ně nedá. Hold někdo drsně jen vypadá, ale nebezpečný není.

Chmýří pampelišky také překvapilo. Jednotlivé „vlásky“ mají na sobě drobé trny. Proč? Tráva a list se chce bránit před sežráním, ale kdo by žral chmýří? Takové nic, moc nezasytí. Ale přišlo mi na um jiné vysvětlení – elektřina! Na hrotech se přece hromadí kladný elektrický náboj a stejný elektrický náboj se odpuzuje. To by vysvětlovalo, proč chmýři po dešti nesplihne a zůstává stále načechrané. Jde o stejný efekt, jako když sjedeme po klouzačce a stojí nám vlasy. Akorát pampeliška nepotřebuje šoupat zadkem po klouzačce, možná právě díky těm mikrotrnům, jí stačí třít chmýři o vítr.

Skoro jsem duši vyplivla, než se mi podařilo uvidět rostlinné buňky. Teda doufám, že jsou to ony Velikost rostlinných buňek by se nejčastění měla pohybova 10 – 100 μm (zdroj), tak by měly jít pěkně vidět. Ale původní myšlenka, strčím list pod mikroskop a uvidím buňky, byla zcestná. Jak jsem s pomocí strejdy googla zjistila, je třeba odkrojit zatraceně tenký (průhledný) plátek listu. A to se mi povedlo až na po desáté.

Jak jsem posléze zjistila, mnohem jednodušší než krájet list, je sloupnout tenkou vrstvu cibule. Tam jsou buňky krásně velké a zřetelné, jak můžete vidět na obr.7.

Zatímco obdivujete cibuli, letí kolem moucha a kákne vám mezi vzorky. No tak rychle s muším hovínkem pod mikroskop. Schválně jestli zjistíme, co měla moucha na snídani? Zajímavý pohled (obr.8), ale nic moc převratného jsem z něj nezjistila.

Když tak na sluníčku dlouho koukáte do mikroskopu, může se vám snadno stát, že se vám spustí krev z nosu. A co udělá správný badatel? No strčí krev pod mikroskop! Třeba uvidí krvinky…

… tož ale ať koukám jak koukám, červené koláčky bez náplně (červené krvinky – obr.10), ne a ne najít. Krev pod mikroskopem mi připomíná to mušího hovínko, jen v červeném provedení… Ale! A teď se držte! Když si večer prohlížím fotky z mikroskopu na velkém monitoru, najednou zahlídnu něco jako krvinku! Cha a hned vedle další a další. Když člověk ví, co hledá, tak je to o hned něčem jiném.

Př.2: Jsou to fakt červené krvinky? Co když je to jen výplod mé bujné fantazie? Tak si to pojďme ověřit.

Wikipedie tvrdí, že červená krvinka je velká 7,4×2,1 µm (přičemž ten menší rozměr bude nejspíš tloušťka toho koblížku). Když si přeměřuji obrázek na počítači, tak získávám tyto čísla:

– celý obrázek (průměr záběru mikrosopu) má šířku 1222 px

– domnělé krvinky mají rozměr okolo 20 px

Nevím jak vyšel příklad 1 vám, ale já se dopracovala k výsledku, že průměr záběru mikroskopu má reálný rozměr do půl milimetru, konkrétně 400 – 500 µm. Budeme-li počítat s průměrem záběru 450 µm. Jak velké jsou pak domnělé krvinky? To už je snadné, stačí vyřešit tuto trojčlenku:

1222 px ………… 450 µm                   velikost pozorovaného kruhu

20 px …………… x µm                         velikost domnělé krvinky

x=?

Dopočítali jste podobného rozměru, jako přisuzuje krvince wikipedie? Tedy něco okolo 7,4 µm?

Hele ono s touhle srandou můžete napáchat docela dost škody. Je fakt blbost si s tím hrát na děckém hřišti uprostřed sídliště. Můžete někomu ublížit nebo vymlátit pár oken. Takže sedněte raději na kolo a na trénování si najděte opuštěné místo, bez lidí a daleko od všeho rozbitného

No a teď k výrobě a střelbě z praku. Níže jsou dvě videa. K prvnímu je krátké úvodní povídání v angličtině. Pokud vás zajímá, co to tam vypráví, zde je k tomu slovní zásoba na procvičení slovíček. A pokud tam ty slovíčka neslyšíte, zapněte si titulky (viz. obrázek vpravo). Samotná výroba praku je pak beze slov. No a druhé video je bez komentáře celé a představí vám různé způsoby střelby z praku. Tož tak přeji příjemnou zábavu

No ještě by se tu asi hodilo něco o úhlové rychlosti, ale jak tak na to koukám su tam nějaké derivace, goniometrie, radiány a nad tím se mi fakt teď nechce přemýšlet. Beztak bych nakonec zjistila, že to je zase jen dráha/čas, kde dráha je obvod kruhu… Jdu si raději vyrobit ten prak

Jednou jsme takhle šli pitomé 3km snad 10 hodin! Bylo to na mašli. Do cíle jsme vyčerpaní dorazili před půlnoci. Naštěstí jsem se nikdy neocitla v tomto průseru sama a měla jsem po boku zdatné kamarády, kteří razili cestu. Takové situace se snadno mohou stát člověku osudné a přitom v našich horách roste záchrana vždy na dosah ruky. Pojďme se společně mrknout jak si vyrobit provizorní sněžnice.

Jak si sněžnice přikurtovat k noze, že fakt fungují a že se dají vyrobit i profesionálnějším způsobem, můžete vidět na dalším videu:

Tady ještě jeden návod na výrobu trvanlivějších sněžnic z přírodních materiálů (v angličtině).

Jak fungují sněžnice?

Jak to, že stačí přivázat k noze nějaké placaté nesmysly a najednou se boj o přežití změní v příjemnou zimní procházku? Princip sněžnic je stejný jako u běžek, lyží a dalších zimních udělátek. Jde o to snížit tlak, kterým působíme na sníh. V článku o tlaku (pokus 1) jsme zjistili, že i když něco váží stejně, může to tlačit různě. A tak jako se nám tužka v pokusu nepříjemně zapichovala do dlaně, tak se my tenkými nožkami zapíchneme do sněhu. Když však zvětšíme své šlápoty sněžnicemi, naše hmotnost se rozloží na větší plochu a snížíme tak tlak, kterým působíme na sníh. A když méně tlačíme na sníh, měně se i boříme.